Proč jste se rozhodl jít studovat do zahraničí?
Pro přihlášky do Británie a USA jsem měl řadu důvodů: jazyk, mimoškolní aktivity, rozmanitost. Tím hlavním ale byl přístup ke vzdělání. Rozdíl vysvětlím na dvou školách rybářství – české a americké. V té české vám budou říkat všechny názvy ryb a detaily jejich biologie. Dozvíte se, že jejich buňky obsahují cytoplazmatickou membránu, což je selektivně semipermeabilní fluidní mozaika, jejímž vchlípením vznikají tylakoidy. To je jediná věc, co mám v paměti ze středoškolské biologie. Budete se učit nazpaměť názvy a polohu rybářských revírů, naučíte se poučky pro vázání vlasce a nástrah. Když budete mít štěstí, tak vám v hodině jednou i ukáží prut, nebo spíš jeho obrázek.
A co se stane na rybářské škole v USA?
V USA vám naopak dají do ruky prut a postaví vás k řece. Chytíte rybu a vysvětlí vám, že je to pstruh a že je to ryba. Že má šupiny a ocas. „Takže všechny ryby mají šupiny a ocas?“ zeptáte se. Na to řeknou, ať chytnete další a ověříte si to. Až nachytáte dost kaprů a candátů, tak jednoho vykucháte, ukážete si, jak vypadá uvnitř. A pokud budete mít zájem, dáte vnitřnosti pod mikroskop a třeba uvidíte i tu bájnou cytoplazmatickou membránu.
Pro studium na Harvardu nemusíte zakládat Harvardské fondy.
Vraťme se zpátky k volbě Harvardovy univerzity… Na konci střední jsem měl pocit, že více informací už mě dál neposune a chtěl jsem se naučit skutečně „rybařit“. Měl jsem velké štěstí, že jsem dostal inspiraci, informace a rady od lidí kolem Letní akademie Discover, kterou vřele doporučuji všem se zájmem o studium v zahraničí nebo o poznání obecně. Co se týče Harvardu konkrétně, k mému překvapení se přihlášky docela podařily a měl jsem příjemnou volbu mezi Oxfordem, Harvardem a Yalem. Podle objektivních kritérií jsou všechny tři podobné, takže rozhodl intuitivně dobrý pocit z prostředí na Harvardu.
Není studium v USA drahé? Rád bych vyvrátil nejrozšířenější mýtus o studiu v USA – není potřeba být dítětem Babiše nebo Kellnera. Pokud jednu z bohatších amerických škol přesvědčíte, že na ni máte, bude ochotná vaším směrem vyhodit opravdu hodně peněz v závislosti na finanční situaci rodiny. Studium je tedy dostupné i pro nemajetné Čechy. Mnozí z nás v USA studují úplně zadarmo, jiní za zlomek jinak přemrštěných cen školného.
S jakými dalšími rozdíly mezi studiem v Česku a studiem v USA se setkáváte? Jak jsem už naznačil, v USA se klade větší důraz na obecné dovednosti jako kritické myšlení či řešení problémů. V matematice a technických předmětech se dává mnohem větší důraz na pochopení principů a získání intuice tím, že v zadaných cvičeních máme sami přijít na to, co se v ČR servíruje v podobě definic, pouček a vzorečků. Jsme hodnoceni za práci v průběhu semestru a závěrečné zkoušky tak určují jen kolem třetiny známky. Nejčastějším zvoláním studentů v mých oblíbených „společenských a humanitních pavědách“ v „Jů Es Ej“ je: „Jů, esej!“ Místo šprtání jmen a dat se snažíme logickými argumenty obhájit konkrétní stanovisko. Obrovský rozdíl je taky v přístupu profesorů. Překvapilo mě, že i ty největší hvězdy si na mě udělají čas a zodpoví mé otázky, at' už po přednášce nebo při osobních konzultacích
Jídelna pro prváky v Bradavicích (na Harvardu).
Je rozdílný i celkový systém výuky na univerzitách?
V USA se člověk nehlásí na konkrétní obor, ale během čtyřletého bakaláře si vybírá ze stovek, možná až tisíců předmětů. Já jsem například studoval předměty v ekonomii, filosofii, matematice nebo kognitivních vědách. Ve druháku jsem si potom zvolil hlavní obor – nejprve filosofii, potom jsem přeběhl k ekonomům. Každý systém má samozřejmě své mouchy. Šíře záběru na úkor hloubky, která se potom dá dohnat v navazujícím studiu. Průměrné vzdělání v USA nestojí za moc a důraz na dovednosti potom často vede k bídnému všeobecnému přehledu. Ideál je asi někde mezi, což je přesně ten důvod, proč by měl člověk USA po české střední zvažovat.
Definice efektivního altruismu (EA), kterému jste se začal na univerzitě věnovat, se různě posouvají. Hovoří se o tom, jak lze udělat co nejvíce dobra, další stránky zase píší, že se jedná o „filozofii a hnutí, které se pokouší k etickému rozhodování uplatňovat důkazy a rozum“. Jak byste vy sám popsal EA?
Moje oblíbená definice ho popisuje jako proces o dvou krocích. První je zjistit, jak lze co nejvíce zlepšit svět. Druhý krok je udělat to.
Nejlepším modelem slona je ale vždycky slon, a proto ukážu obecné principy na příkladu. Když ti někdo nabídne, že můžeš mávnutím proutku zabránit všem úmrtím z válek 20. století, tak pokud nejsi sociopat, asi po takové možnosti skočíš. Poukázky na záchranu desítek milionů se sice bohužel neprodávají na ulici, ale přesto existuje člověk, který si může nárokovat podobný počin. Ten člověk se zaměřil na pravé neštovice, tedy krutou nemoc, která způsobila jen za 20. století úmrtí 300–500 milionů lidí. To je minimálně dvojnásobek obětí oproti všem válkám za stejné období.
Přišel s očkováním?
Očkování bylo známé od 18. století, ale pravé neštovice z větší části unikaly veřejné pozornosti. Až do roku 1958, kdy se na scéně objevil nepravděpodobný hrdina, náměstek sovětského ministra zdravotnictví Viktor Ždanov, kterého napadlo něco neslýchaného: úplně vymýtit pravé neštovice. Vlivem jeho činnosti byly roku 1977 pravé neštovice odstraněny z povrchu zemského. Přičítat Ždanovovi stamiliony zachráněných životů by asi bylo přehnané. Někdo by pravděpodobně dříve nebo později s podobným plánem přišel. Pokud ale konzervativně odhadneme, že vymýcení pravých neštovic urychlil o 10 let, můžeme mu děkovat za nějakých 20 milionů životů, tedy asi dvě České republiky.
A jak přesně souvisí Ždanov s EA?
Ždanovův přístup skvěle ilustruje jeho principy. Pokud se rozhodnu využít část svého času, peněz nebo energie pro pomoc druhým, měl bych si klást následující otázky:
Kolika lidem pomůžu a jak moc? A jedná se o zanedbaný problém?
Ždanov se mohl zaměřit na vzácnou nemoc jako ALS a vymyslet korespondenční Ice Bucket Challenge. Nebo mohl obětem neštovic posílat plyšáky. Ani v jednom případě by neudělal tak obrovské množství dobra. Hlavním kritériem rozhodování jsou očekávané výsledky, ne hřejivost pocitu z pomoci. Mohl se také věnovat sovětskému zdravotnictví. Tam by ale neměl příležitost udělat tak velký pokrok jako v rozvojovém světě. Dá se předpokládat, že čím méně lidí na problému pracuje, tím více může moje snaha změnit. Například to, že malárie dostává asi čtvrtinu prostředků na výzkum oproti plešatění, je dobrý indikátor zanedbanosti.
Jak pomoct co nejefektivněji? Ždanov mohl jít léčit přímo do Afriky. Nebo na půdě WHO prosazovat homeopatika. Ani v jednom případě by nepomohl takovému množství lidí. Při rozhodování je třeba používat vědeckou metodu a pracovat s nejistotou. Ale o tom později.
Na Harvardu studujete již třetím rokem. Dozvěděl jste se o efektivním altruismu právě v USA, nebo již v České republice?
Vztah k EA samozřejmě musel vyrůst z nějakého podhoubí. Rodiče mě naučili o všem pochybovat a nepovažovat výplatní pásku za ohodnocení kvality života. Česká zkušenost s komunismem mě odradila od velkých politických ideologií ve prospěch hledání pravdy bez návodu ze stranických příruček. A Václav Havel ve mně zasel myšlenku aktivního světoobčana. Bez studia v zahraničí bych se však k EA jako takovému asi nedostal. Nejprve mi na střední při přípravě na kolotoč přihlášek učarovala analytická filosofie a rozvojová ekonomie, tedy základní pilíře EA. Na Harvardu mi potom při prezentaci mimoškolních aktivit tehdejší předsedové Harvard Effective Altruism strčili dolar před nos a představili mi tři charity, na které je můžu věnovat. Zjistil jsem, že vůbec nevím, jak ten problém můžu řešit, ale chtěl jsem vědět jak na to. Navíc jsem zjistil, že mezi hosty toho semestru budou filosof Peter Singer či zakladatel Skypu Jaan Tallinn. Hned jsem se tedy zapsal a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.
Profesor Petr Singer.
Čím vás tato filozofie zaujala?
Jednak logikou a konzistencí. Ve své hlavě také vnímám vzrušení z toho, jak jednoduché je výrazně změnit svět. Například oxfordský filosof Toby Ord vypočítal, že pokud bude celý život dávat část svého skromného akademického platu na efektivní charity, může celkově svými příspěvky vyléčit slepotu až u 80 tisíc lidí. To je jako obrovský fotbalový stadion lidí, kterým můžu zachránit zrak. To je navíc jen spodní hranice. Toby zároveň založil efektivní organizaci Giving What We Can a ve Future of Humanity Institute se snaží vymyslet jak zabránit vyhynutí lidstva. Obě tyto činnosti můžou být daleko hodnotnější než jeho příspěvky. U EA bych taky dost možná nevydržel, kdyby nepřišel v jednom balení s hnutím, které je pro mě jako ušité na míru. V EA jsem našel hnutí většinou extrémně inspirativních a inteligentních lidí, kteří sdílí mé cíle a s nimiž mohu společně hledat pravdu, ne jen vesele potvrzovat ideologická dogmata.
Vedl jste i harvardskou organizaci efektivního altruismu. Čemu přesně se organizace věnovala?
Časopis Esquire nedávno uspořádal anketu o tom, kdo je nejlepším člověkem všech dob. Vyhrál Matt Damon. Při vší úctě k jeho hereckým schopnostem mi nepřišel jako úplně ideální volba. I mezi absolventy Harvardu by se podle mě našli mnohem lepší kandidáti. Například Bill Gates, který nejprve zlepšil životy ve vyspělém světě zpřístupněním počítačů běžným domácnostem a potom využil své jmění k založení jedné z nejefektivnějších nadací, skrz kterou posílá do rozvojových zemí ročně miliardy dolarů.
Zdá se dost důležité, aby se lídři příštích generací chovali více jako Bill Gates a méně jako třeba Donald Trump. Proto se snažíme ovlivnit myšlení lidí, u kterých je taková budoucnost pravděpodobná. A samozřejmě následujeme metodu, kterou se řídí celé hnutí: testovat hypotézy o tom, co funguje a co už ne.
Zatím se nejlépe osvědčuje program, ve kterém pár studentů, kteří projdou přijímacím řízením, vzděláváme v principech EA a aplikované racionality. Přijmeme typicky 15–20 studentů na semestr a rozebíráme EA při každotýdenních večeřích, často s hosty jako psycholog Steven Pinker, zakladatel Skypu Jaan Tallinn nebo ekonom a Clintonův ministr financí Larry Summers. Právě Summers v reakci na interakci s naší skupinou podpořil EA v přednášce pro stovky lidí. K tomu se váže další cíl – získat pro myšlenky EA lidi, kterým už dnes naslouchají mnozí. Jejich slovo má samozřejmě mnohem větší váhu. Zároveň se snažíme hledat úspěšné modely, které potom můžou přebrat další organizace v EA. Proto teď třeba píšu knižního průvodce vedením studentských skupin.
A jak funguje efektivní altruismus v praxi?
Ukažme si dva konkrétní aspekty: volbu kariéry a životní styl. V kariérním poradenství v poslední době získala velkou popularitu mantra následování svých snů. Nejvíce je spojována Stevem Jobsem. Zní to sice pěkně, ale v praxi je to příšerná rada. Kdybych ji následoval, stal bych se popelářem, fotbalovým skautem nebo profesorem filosofie. Většina lidí má nepraktické zájmy a zatím ještě nemůžeme být společností umělců a sportovců. Této problematice se věnují kolegové z 80,000 Hours, kteří zkoumají, jak si lze správně vybírat práci, na jaké proměnné se má člověk soustředit a jak při tom udělat co nejvíce dobra. Jejich rada zní: ze začátku kariéry se soustřeďte na učení dovedností, budujte kariérní a společenský kapitál a nezaměřujte se tolik na přímý vliv. Práce v neziskovém sektoru se tak třeba nejeví jako dobrá volba, pokud si nejste jistí efektivitou a dobrým vedením dané organizace. Naopak slibně se jeví třeba start-upy, výzkum důležitých problémů a pro některé i politika.
Z vlastní zkušenosti taky můžu říct, že principy EA se dají dobře přenést do většiny oblastí života. Například při studiu já a mí kamarádi z EA aplikujeme ten stejný algoritmus: zjistit, jak nejlépe na to, a vykonat plán. Jasnost ohledně cílů a nejlepších metod k jejich dosažení může zkrátit studium na test nebo psaní eseje na zlomek původního času při zachování nebo zvýšení kvality.
Peter Singer – filozof, který je známým podporovatelem EA – v rozhovoru pro lidovky.cz řekl: „Můžete vydělávat skromný obnos, ale prostě žít o něco skromněji než ostatní, a brzy zjistíte, že vám zbývá dost na to, abyste mohli přispívat efektivním charitám.“ Myslíte si, že je reálné, aby se lidem s nízkými příjmy chtělo finančně pomáhat ostatním?
Krátká odpověď je ano a to ze dvou důvodů. První je čistě sobecký: existují hory důkazů, že pomoc druhým je jedna z nejlepších investic do vlastního štěstí. Vždy mi to přišlo až moc výhodné, ale studií je tolik, že se jim dá věřit. Druhým důvodem je to, že my Češi často nemáme dobrou představu o tom, jak velká je chudoba v rozvojovém světě. U nás označujeme důchodce nebo nezaměstnané (oprávněně) za chudé, ale oproti subsaharské Africe si všichni žijeme jako šlechta. S průměrným českým platem jste bohatší než 93,5 % světové populace. S osmi tisíci měsíčně jste pořád mezi 20 % nejbohatších. A to už se bere v potaz, že v rozvojovém světě je značně levněji.
Srovnání bohatství průměrného Čecha se zbytkem světa.
Existuje mnoho lidí, kteří žijí s ekvivalentem deseti korun na den, trpí hladem a nemocemi. Proto může člověk předpokládat, že jedna koruna udělá v rozvojovém světě aspoň stokrát více dobra než u nás. U dalších zanedbaných skupin, jako jsou budoucí generace nebo zvířata, může být tenhle multiplikátor ještě mnohem větší.
Jak se mimochodem dojde k tomu, že je charita „efektivní“?
Pomocí vědecké metody. V Česku například často slyším, že místo rozdávání ryb je lepší příjemce pomoci naučit chytat ryby, takže by se mělo investovat do vzdělání. To zní logicky. Existuje například řada programů pro rozdávání učebnic ve školách nebo zvýšení počtu učitelů. Dobré nápady, ne?
Michael Kremer, rozvojový ekonom z Harvardu, přišel s následující radikální myšlenkou: Co kdybychom se obtěžovali s jejich otestováním? Jako jeden z prvních začal v ekonomii používat studie s náhodně vybranou kontrolní skupinou známé z medicíny. Vezmete skupinu lidí, které náhodně rozdělíte na dvě poloviny. Jedné dáte „lék“, druhé placebo (v rozvojové ekonomii typicky „nic“). Výsledek? Učebnice i učitelé mají plus mínus nulový efekt. A víte, co nejvíce pomohlo vzdělání? Dát dětem léky hubící červy, kterými jsou prolezlí, což vysává jejich energii a snižuje docházku i schopnost přemýšlet. Ukázalo se, že nemocný člověk prut nezvedne. Nejprve jej musíte vyléčit.
Vědecký skepticismus je důležitou součástí EA.
Co ale dělat u té většiny věcí, které se nedají otestovat?
Dejme si další příklad. Efektivní altruisté jsou divní tím, že velká část z nich si myslí, že vyhynutí lidstva by bylo docela na houby a že by se s tím mělo něco dělat. Jsou velmi dobré důvody se domnívat, že jsme v čapkovském scénáři, kde se prudký vývoj nebezpečných technologií nesetkává s podobným vývojem civilizační moudrosti. Například v nedávné analýze oxfordský Global Priorities Project odhadl, že průměrný člověk pravděpodobněji zemře důsledkem vyhynutí lidstva než při dopravní nehodě. Přesto jsou motivace v akademické sféře nastavené tak, že brouk hovnivál dostává stonásobně větší pozornost než přežití lidstva.
Přemýšlení o spekulativnějších oblastech mi ale nedává bianco šek propagovat své oblíbené teorie nebo generalizovat ze science fiction. Mám povinnost používat vědecké znalosti a historická data, abych se co nejvíce přiblížil pravdě a našel nejlepší způsob, jak můžeme oddálit potopení naší lodi. A být si u toho vědom, že můj mozek je spektakulárně špatným nástrojem pro přemýšlení o vzdálené budoucnosti a důležitých věcech s nízkou pravděpodobností.
Jak by podle vás EA mohl ovlivnit svět v budoucnu?
Hlavním domácím úkolem by mělo být nenásledovat příklad předchozích velkých -ismů. Neočekával bych, že nám hrozí znovu nebezpečí od nacismu typu: „Dobrý den, já jsem Nacismus, nechcete si vzít svastiku a zahajlovat si?“. I když v poslední době se nemůžu ubránit pochybnostem. Proto je třeba hledat vnitřní i externí kontrolu toho, kam se každé podobné hnutí vyvíjí. V lepším případě by mohl EA být ekvivalentem osvícenství, který přenese snahy dělat dobro z oblasti alchymie do oblasti vědy. Medicína také do 19. století údajně zabila více lidí, než kolik zachránila. Pořád má daleko k ideálu, ale aspoň už má celkově pozitivní efekt. Pokud se EA bude vyvíjet správným směrem, má podle mě velký potenciál zamezit obrovskému množství utrpení a prodloužit „minimální trvanlivost“ lidského druhu. A potom pomoct lidstvu využít velký potenciál: máme celý vesmír na objevení a pomocí vědy můžeme dosáhnout mnohem delších a spokojenějších životů.
Mým přáním je, aby se na nás jednou naši potomci dívali tak, jako se my teď díváme na první opice, které začaly naši vývojovou větev. Aby byli výrazně dál, ale aby mohli cítit vděčnost, že jsme jim to nepokazili a využili příležitostí, kterých se nám dostalo. Aby bylo jasno, tomuto pěknému příběhu nepřikládám větší než desetiprocentní pravděpodobnost. Z vnějšího pohledu totiž nejsou šance na takový výsledek příliš dobré. Ukáže se, že EA může oslovit jenom nerdy, jako jsem já, nebo se kvůli vnitřním rozporům rozpadne. Nebo skončí kvůli jedné z nekonečného množství neočekávatelných příčin. Ale i kdyby byl EA vymazán ze světa dnes, má za sebou hmatatelné zlepšení milionů lidských životů.
Hodně mladých lidí odjíždí do zahraničí studovat nebo pracovat a v zemích, kam odjíždí, často zůstávají. I proto, že ohledně naší země propadají skepsi. Jste jedním ze „skeptiků“? Plánujete v USA zůstat, nebo se jednou vrátíte do ČR?
Ačkoli jsem skeptik v epistemologickém smyslu, jsem optimistou ohledně krátkodobého lidského vývoje a ČR není výjimkou. I když tandem Zeman-Babiš vypadá děsivě a média nám každé ráno servírují naši oblíbenou porci pesimismu, spousta věcí se zlepšuje. Jednak jsou tu stálé globální trendy jako bohatnutí nebo snižující se míra násilí a válek, na kterých se snad budeme podílet. Dalším důvodem k optimismu je pro mě právě komunita absolventů zahraničních univerzit, která se snaží své rodné zemi vracet, co v mládí dostala. Je tu řada projektů, jako Letní akademie Discover nebo Yoda Mentorship Programme, které ty idealističtější z nás dávají dohromady. A nezapomeňme na EA – čím horší to tady bude, tím větší důvod vrátit se.Více na: http://student.e15.cz/q-a/student-harvardu-na-efektivnim-altruismu-me-zaujalo-jak-je-diky-nemu-jednoduche-zmenit-svet-1306319#utm_medium=selfpromo&utm_source=e15&utm_campaign=copylink
